Nejdříve musím vysvětlit, co mě vedlo k tomu, abych si zapůjčil osobní automobil.
Podnikám ve stavebnictví. Situace na trhu není jednoduchá, a já, respektive má firma řešila prozatím jen malé zakázky. Tam postavit základovou desku, tomu zase provést rekonstrukci interiéru, i nějaké havarijní situace jsme řešili. Firma sice žila, ale o nějakém markantním rozvoji se mluvit nedalo. Spíše to bylo jakési získávání zkušeností. A opravdu, nebyla snad práce či problém, se kterým bychom si neporadili.
Veškeré vydělané peníze jsem investoval do vybavení firmy i do lidí. Sám jsem doposud jezdil stařičkou Felicii a nějak mi ani nepřišlo, že by tomu mělo být z nějakého důvodu jinak. Jezdit jezdila, díky tomu, že to byl kombík, i nějaký ten náklad odvezla. Za ty roky utrpěla nejeden šrám a mě bylo jasné, že když se jednou zastaví, nemá smysl ji nijak resuscitovat.
Jenže nyní mám jet na předání staveniště. Vyhrál jsem totiž zakázku na stavbu několika rodinných domů v takové nově vzniklé kolonii. Měla to být do jisté míry slavnostní akce, kde se sejdou všichni investoři, zástupci úřadů a vůbec spousta lidí co něco v našem městě znamenají.
Pochopil jsem, že mezi tuto honoraci se nemůžu přiřítit v polorozpadlé Felicii. S důvěrou investorů by mohl být také konec.
Rozhodl jsem se proto půjčit si, alespoň na tuto událost, trochu reprezentativnější auto. Nebo spíše auto, které bude moderní a hezké, ale zase se nebude nijak vymykat běžnému vozovému parku. Ono to s důvěrou lidí je ošidné. Nevěří lidem, co žijí úsporně a ti, co si užívají luxusu, jsou jim přinejmenším podezřelí.
Autopůjčovna Praha mi vytáhla trn z paty. Nabídli mi krásnou Škodu Octavii combi III, která se mi zdála pro můj účel ideální. Půjčovné nebylo nijak vysoké, takže jsem si ji půjčil hned na více dní, abych po vší té slávě ještě vyvezl rodinu na společný výlet. Určitě si to zasloužila.