Touha poznávat svět je nám lidem zřejmě vlastní. I když je nám dobře, napadá nás nejednou, že by nemuselo být špatné vyrazit někam za hranice všedních dní a současně i za jiné hranice. Protože svět je velký, možná zajímavý a možná i tajuplný, a to může leckoho lákat i tehdy, když se cítí doma naprosto skvěle a nic ho tak nenutí ke změně prostředí.
Někdy to prostě na nás lidi přijde a podlehneme-li vábení dálek, balíme své kufry a odcházíme, odjíždíme nebo odlétáme. Pokud k tomu máme podmínky, což už dneska máme. Protože dnes už žijeme svobodně, doma nás nikdo proti naší vůli nedrží a ostatní státy našincům obvykle rovněž neházejí klacky pod nohy a neposílají je od svých hranic bezdůvodně pryč.
Ovšem cestovat můžeme pochopitelně jedině tehdy, když dodržujeme ‚pravidla hry‘. Tedy když akceptujeme a plníme to, co od nás očekávají jak zvolení dopravci, tak i hostitelské státy. Což je pro nás sice v rámci Evropské unie docela minimum, ale ani zde si nemůžeme dovolit úplně vše, a za hranicemi EU to může být klidně i komplikovanější. A tak nám někdy stačí jenom trocha peněz na útratu a pro jistotu občanský průkaz, ale jinde už toho musíme vyřídit víc. Za hranicemi EU po nás běžně vyžadují platný cestovní pas a někdy i vízum, do nejedné země nás pustí jedině tehdy, když jsme náležitě očkovaní proti některým závažnějším a hrozícím nemocem, někde po nás chtějí i jiná potvrzení, dejme tomu doklad o zajištění ubytování, zdravotní pojistku, prokázání dostatečné hotovosti pro financování zamýšleného pobytu. A v poslední době, jak jsme se nejednou mohli přesvědčit, jsme byli třeba i na letištích automaticky prověřováni, netrpíme-li koronavirem, a to vesměs v podobě měření tělesné teploty na dálku.
A i po překonání cizích hranic se musíme chovat tak, jak je to v oněch končinách žádáno. Protože jinak nás pošlou šupem domů, i kdyby byla naše touha cestovat neuspokojena.